Alespoň jednou v životě...

Letní povídka pro Víkend MF DNES........................................................................................................................

    "Nechci po tobě nic než tenhle večer!" Řekla s podivuhodným temperamentem. Tedy kdo ji znal by takovou dikci musel ocenit. V městečku byla totiž známá jako "ta dobrá stará puťka, co si nechá skákat i po hlavě". A kdo znal jejího muže zase věděl, že povahy své ženy dovedl neskonale využívat (a zlí jazykové říkali i zneužívat).
"Jestli tě to tu nebaví, dovedu si představit, že tu zůstanu i sama!" Řekla mu a nesměle to zrovna neznělo. Právě od ní to bylo tak neočekávané, že lidé v blízkosti se otočili. Chvilku proti ní jen tak stál.  Jako by hledal slova. Asi mu nešlo do hlavy, proč zrovna dnešek by měl být jiný. Proč právě dneska, po tolika letech, má přijít vzpoura.
Alena se však už jenom prudce otočila a nechala ho tam stát. Nabídla rámě muži, který ji  před chviličkou požádal o tanec. Konečně po letech jí totiž začalo všechno tohle chybět. Ano, dobře věděla, že to není ples v opeře. Byla to obyčejná letní slavnost. Ale bylo moc krásné mít na sobě hezké šaty a ne umaštěnou zástěru. Ne doma nad hrnci jídla a čekat jestli se pánovi domu zrovna dneska bude chtít přijít domů.
    Ráno bylo úžasné. Ptáci začínali zpívat těsně po rozednění, mohlo být po páté hodině. Všude kolem voněly zahrady a Alena si stále nemohla zapomenout na chuť polibků vonících po lesním ovoci. Byly vášnivé a ona nenasytná. Zřejmě jenom proto, Roman byl opravdový gentleman, zůstalo jenom u nich. Po celých těch dlouhých dvaceti letech byla ochotná v sobě najít stopy k pochopení záletů svého muže. Po dlouhých dvaceti letech poznala, jak příjemné je být obletovaná, žádoucí, chtěná a dobývaná. Jak opíjející byl pocit, když se někomu tolik líbila.
    Na dálku viděla před vchodem zaparkovaná policejní auta. "Není divu!" Pomyslela si "když polovina bytů je tu v pronájmu člověk už o těch partajích neví vůbec nic."
Když však přišla blíž, uviděla ještě pohřební auto a navíc sousedka na ní ukazovala rukou a zároveň něco říkala policistovi. Začala se bát, že tohle se jí bude přímo dotýkat.
"Tak vy prý jste paní Švejdová?" Zeptal se jí zcela samozřejmě. Tak samozřejmě, že nepočítal s jinou odpovědí. Přikývla. "Co se tady vlastně stalo...." Pokoušela se zeptat, ale nikdo jí neodpověděl.
"Budete teď muset jít s námi.  Technici to mezitím dokončí. Pohlídáme to tu, nemusíte se bát!" Dodal okamžitě, když viděl růst v jejím obličeji odpor k právě vyřčenému. "Je velice důležité aby hned teď jste šla s námi a vysvětlila to všechno, nebo se o to alespoň pokusila..."  Naléhavě pokračoval.
    Policejní okrsek nebyl daleko. Byly to jen dvě ulice, možná by pro ní bylo méně namáhavé jít pěšky, než nasedat a hned vysedat z policejního auta.
"Vašeho manžela našli mrtvého. Podle všeho byl uškrcený. Měl kolem krku provaz a ten byl uvázaný k topení." Vybalil na ni policista úplně bez přípravy.  Zalapala po dechu. To ano. Ale jen v první chvilce. Ta tragická zpráva ji zasáhla méně, než by kdy čekala. Než by si kdy dokázala představit. "No a co!" Střelila na něj zpátky. Policista významně povytáhl obočí a podíval se na ni. "Helejte se! Žiju na malým městě a každý manželství tady je veřejným tajemstvím... Nebudu si tu hrát na to, jak nám to kdovíjak klapalo."
"No tak fajn! Ušetříme si oba dost zbytečných frází. Můžete nám říct, kde jste byla celou noc? Pěkně hodinu po hodině? A taky může vám to někdo potvrdit?"
"To jako myslíte že potřebuju alibi?" Policista pokýval hlavou... "Hodně silné a neprůstřelné..."
Začala se smát. Přišlo jí to celé neuvěřitelně zábavné (a taky absurdní). Když konečně včera sebrala sílu a odvahu začít se tyranovi bránit... Ostatně to je právě teď vedlejší.
"Byla jsem si zatančit. Včera večer. Nejdřív s manželem a potom sama. Lidi to slyšeli a myslím mě tam musela vidět dobrá polovina městečka.  Museli i slyšet jak jsme se loučili. "
"A potom? Tančilo se do půlnoci, pokud vím. Nebo dobře, možná hodinu přes..."
Sakra to byla pravda. A ona přišla domů až po páté. Jenže to mu má vyprávět kde byla? Že se jenom tak potulovala kolem rybníků s tím... Vlastně ani neví jestli je svobodný a jestli mu právě takovou výpovědí příliš nezavaří.
"Odešla jsem s kamarádem a procházeli jsme se. Povídali jsme.  Úplně sami..."
"Tak to doufejte, že pitva neurčí jako hodinu smrti čas od půlnoci do rána... Předpokládám-li správně že nevíte o nikom, koho by jste v tu dobu potkali, ani se vám nechce prozradit jméno bydliště kamaráda, se kterým jste se procházela." Zavrtěla hlavou. A přemýšlela, jestli dá dohromady celé jeho jméno. Tedy za předpokladu, že jí nelhal.
"Dobrá, najdeme si ho sami. Myslím si, že vás spolu stejně někdo na slavnosti viděl. Ale můžete mít vůči němu čisté svědomí." Sdělil jí, potom už následovalo jenom pár formalit.
"Co bude teď?" Ptala se.
"No co by. Odvezu vás domů. Až vás budeme potřebovat, ozveme se." A výmluvně rozhodil rukama. Když viděl její výraz, ještě celkem mile dodal. " Ať už se stalo cokoliv, na vazbu to není. Taky tohle není Chicago..." A nasadil si čepici. "Půjdeme." A nic na tom nemohl změnit ani fakt, že se jí domů ale opravdu vůbec nechtělo.
    Drbna Horáčková ji uvítala mezi dveřmi. "No jasně, chtěla to mít z první ruky" pomyslela si Alena ale jinak se na mí jen mile usmála. "To je dobrý paní Horáčková. Dál už si s tím poradím sama. Jste hodná, že jste mi tu počkala." A jakmile se začala Horáčková nadechovat hned pokračovala. "Ne! Opravdu potřebuji být sama! Děkuji!" Není nic horšího, než kafe cizí rukou uvařené ve vlastním bytě - no, možná ještě prázdné plácání na téma jejího manželství.  Drbna vypálila jako kulový blesk. Asi co chtěla už znala.
    "Víte už něco víc?" Ptala se rozespale odpoledne, když volal policista. Vzala si prášky na spaní, tak se pořád nemohla probrat. "Asi ano, jinak by jste nevolal..." Odtušila okamžitě sama, aniž dala hlasu na druhé straně šanci.
"Jasně. Jen jsem vám chtěl říct, že ten váš přítel už pro nás není bezejmenný. Přihlásil se totiž dneska sám, takže alibi sedí. Už jen zbývá dokázat, že jste to nepřipravila, že jste si jeho vraždu nezaplatila a jste z toho venku..." Pronesl úplně klidně zatímco na ní to působilo jako rána palicí... "Tak tohle si myslí policie!? To je schopná myslet si policie po pár hodinách vyšetřování?" Spustila na něj jako kulomet.
"Jasně že ne! Ale nejspíš si to myslí dost lidí ve vašem okolí.  A vaše včerejší chování je v tom jenom utvrdilo!" Všichni, kdo viděli tu scénu se shodli, jak jste manžela razantně odbyla. A taky si nenechali pro sebe, že jste se tak chovala výjimečně a asi poprvé."
"Jo! Všechno holt je jednou v životě poprvé! i trpělivost jednou přeteče poprvé. Jenže kdybych ho chtěla zabít, udělala bych to asi spontánně přímo tam a neplánovala bych to! Vytočil mě totiž zrovna tam. CHtěla jsem si užít jenom slavnost a on mě tahal domů. Proč hergot? Já si za rok nic neužiju a tak jsem chtěla alespoň jednou protančit střevíce! Rozvášnila se upřímně nad stavem věcí.
"Říkám vám přece že si to policie nemyslí. Kdyby si to myslela, tak to s vámi rozhodně nekonzultuje, víte? Těžko můžete zásadně ovlivnit názor okolí."
     Po dvou dnech propadla skoro depresi, když se jí na displeji telefonu rozzářilo skryté číslo. Věděla že to musí být policie. "Navštívil bych vás, jestli proti tomu nic nemáte" Vyřkl bez představování. Je fakt, že věděla hned kdo to je. "Máme nějaké novinky. Asi si je raději poslechnete doma? Není to nic úplně příjemného..."
    Byl u ní během chviličky. Dával jí do ruky složku ve které byly smlouvy a dlužní úpisy. "Měla jste o něčem z toho vůbec potuchy?" Alena dovnitř koukala sice jenom zběžně, ale bylo vidět že nic nechápe. Takže policista aniž čekal na její vyjádření poznamenal. "Myslel jsem si to."
"No a co s tím budete dělat dál?" Zeptala se a vrátila mu složku. Pokrčil rameny. "Uzavře se to nejspíš jako sebevražda. Podle všeho to vypadá, že byl v koncích. Taky podle směnek je to nepřenosné, takže to asi i byl dostatečný důvod k tomu, že ho nikdo nezabil.  " Znovu pokrčil rameny.
"Jestli to bylo právě tak, nejspíš vykonal svůj první a zároveň poslední dobrý skutek. Asi bych si ho měla trošku vážit, jenomže to nejspíš nedokážu. Mám na něj vztek, když si představím, co všechno se tu teď o mě bude povídat."
"S tím vám bohužel nepomůžu. Ale myslím si, že teď trošku přeháníte. Ano, lidi mají rádi senzace, ale ve světle nových ty starší rádi zapomínají... No raději už asi půjdu" Protáhl. "Vypadá to, že to raději strávíte sama..." A odešel.
"No tak fajn!" Pomyslela si. "Alespoň že nikomu nic nedlužím." Zazvonil jí telefon. Jenom cinknul, takže přišla SMS.
"Krásný den Alenko
Včerejší večer byl natolik úžasný, že bych velice rád pokračoval. Začal bych nejraději tím, že bych tě někam pozval na dobrou večeři, no a potom jak budeš chtít... můžeme tančit anebo se procházet letní nocí. Obojí bylo s tebou skvělé a obojí velice rád zopakuji. Nejenom to! Rád s tebou zkusím cokoliv..."
Četla tu zprávu stále kolem dokola. Ještě včera by za ní byla strašně ráda. Ale dneska, vlastně si ani nebyla jistá, jestli na ní odpoví.