Parametry modelu

      Tak tohle je oblast asi stejně důležitá jako pevnost. Není tak složitá, ale aby model dobře létal, byl snadno ovladatelný, je nutné se těmito doporučeními řídit. Začneme tabulkou poměrů základních rozměrových veličin. Potom se pokusím jednotlivé kategorie vysvětlit. Stále si myslím, že když pochopíte logiku, bude pro vás snadnější mít ty věci na paměti. Samozřejmě opět připomínám, že pokud se rozhodneme postavit přesnou maketu letounu nemůžeme si dovolit luxus rozměrových poměrů kvůli snadné ovladatelnosti. Máme prostě profil i rozměr dán, takže horší létavost modelu budeme muset kompenzovat jinak.

Slíbená VlaštovkaRisik

     Ještě malá poznámka, pokud není výslovně napsáno jinak, jsou hodnoty vztaženy ke křídlu - Křídlo je základní veličina každého letadla, tedy od ně se většina rozměrů odvíjí.

kategorie				poznámka
větroň
	1:1
víceplošné
samokřídlo

Ještě malá poznámka k funkci výškovky. Je pro letadlo tím samým co pro šíp či raketu stabilizátor. To je její základní funkce. Pro zjednodušení lze říct že ve spojení se správnou polohou těžiště vytváří aerodynamický odpor který má za následek zvýšení podélné stability letounu. Většinou je konstruována jako rovná deska, či se souměrným profilem. Výjimkou jsou termické větroně, kde je často její aerodynamický odpor kompenzován nosným profilem, avšak umístěným opačně než na křídle (vyklenutější stranou dolů) Díky tomu sice dost podstatně naroste dolet takového modelu, jenomže výpočet správné hodnoty vztlaku pro takový letoun je velice náročný, takže pokud to jenom trošku jde, vyhněme se mu. Pro rekreační zalétání je rovná deska dostačující.

Větroň

Pohybuje se poměrně pomalu a pro "výrobu vztlaku" využívá své vlastní hmotnosti. S ohledem na tuto základní vlastnost je pro efektivní činnost výškovky vhodné, když je raději štíhlejší, o co největším rozpětí. V malých rychlostech je její aerodynamický odpor účinnější než když bude krátká s velkou hloubkou. Navíc štíhlá výškovka nikdy nebude tolik náchylná na různá "fouknutí" či vzdušné proudy. Nakonec i křídlo u větroně konstruujeme co nejštíhlejší s co největším rozpětím. Zatím jsem nehovořil o směrovce, ale i ta by s ohledem na malou rychlost měla mít odpovídající plochu a měla by být raději vyšší a štíhlejší.

Motorový rekreační (či školní) model

By měl být především stabilní. Někdo se vám pokusí namluvit, že školní model musí být hornoplošník na vztlakovém profilu, není to pravda. Vzhledem k poměru výkonu a hmotnosti se i dolnoplošník se souměrným profilem může chovat velice stabilně a plachtit téměř jako motorový větroň, jen je to potřeba v konstrukci zohlednit. Tedy školní či rekreační model by měl být lehký, přitom dostatečně robustní, s optimálním výkonem motoru. Dobře ovladatelný, ne však přehnaně citlivý. Tolik definice. Jak na realitu? Takže šetříme hmotností ale ne na úkor pevnosti. Těžiště posunujeme vždy dopředu, před vypočítanou hodnotu ( o nějakých 4 až 5mm). Plochy křidélek, výškovky i směrovky volíme na spodní hranici rozsahu. Jak elektromotor, tak spalovací motor podle předpokládané hmotnosti - klidně se koukněme na internet, u každého motoru jsou doporučené hodnoty jako je napájení-palivo, vrtule a hlavně v jakém rozsahu hmotnosti modelu by měl být použit. Pokud si s tím nevíte úplně rady, není ostudou kouknout se na profesionální stavebnice a podle rozměru a hmotnosti vašeho modelu zjistit, jakou pohonnou jednotou osazuje takový model přímo výrobce.

Motorový akrobat

U této kategorie nám nezbývá nic jiného, než použít souměrný profil křídla. Polohu reálného těžiště volíme totožnou s vypočítanou. Rozpětí by nemělo překročit celkovou délku modelu. Plocha křídla i výškovky co největší, proto volíme poměrně velkou hloubku jak křídla, tak výškovky. I řídící plochy co největší a také výkon motoru na horní hranici.

Víceplošné

Aerodynamika dvouplošníku (popřípadě trojplošníku) je poněkud zvláštní. stačí jim malá vzletová rychlost a poměrně malý výkon motoru. Proto se převážně jako skutečná letadla vyráběla v dobách, kdy motory byly těžké, nevýkonné. Kdy se startovalo z travnatých luk a nebyly konstruktérům k dispozici lehké a pevné materiály jako dnes. Proč tomu tak vlastně je? Může za to nosná plocha, která je opravdu obrovská. Je tak veliká, že překračuje pouhý součet obou nosných ploch. Možná mi teď někdo z vás chce namítnout, že to není možné. Jak by mohla být nosná plocha dvouplošníku větší než je součet ploch obou křídel, a vztlak tedy vyšší než se rovná součtu vztlakových sil obou křídel? Budu souhlasit s tím tvrzením že ani jedna z hodnot nemůže být vyšší než je součet všech jednotlivých složek. Potom tedy tu musí být něco, s čím jste nepočítali. No a to "něco" lze rozdělit do dvou podsložek.

1. Stlačení vzduchu mezi křídly.
2. obtékání obou křídel jako jednoho profilu.

Stlačení vzduchu mezi křídly.

Díky určité vzdálenosti druhého křídla a úhlu náběhu křídel (někdy se konstruuje úmyslně tak, že spodní křídlo má úhel náběhu 1,5° a horní 2,5° aby bylo stlačení efektivnější) nedochází k plynulému rozptýlení nižšího tlaku nad křídlem. Štěrbina mezi křídly funguje jako tryska, takže pod horním křídlem je vlastně vyšší tlak, než by měl reálně být. To je první část našeho nárůstu vztlaku.

Obtékání obou křídel jako jednoho profilu.

Z nárůstem vzdálenosti proudnice od plochy křídla dochází k jejich spojení a obě křídla začnou navíc vytvářet vztlak, jako jedno (třetí) křídlo navíc. Ano, je to v takové vzdálenosti a v takových rychlostech že to není oblast nijak extra zajímavá a nelze na ní úplně stavět, ale je tu rozhodně pomáhá.

Z toho všeho vyplývá, několik odlišností od jednoplošníků. Díky stlačování a usměrnění vzduchu mezi křídly většinou výškovka není umístěna v přirozeně proudícím místě. Její funkce je ovlivněná a to tak, že roste její účinnost. Takže dvouplošník bývá extrémně citlivý na výškovku. Tomu se dá částečně zabránit posunutím těžiště (a často i dost značně) dopředu.

Samokřídlo

To může být jak velká výhra, tak obrovský průser... Samokřídla mají velkou nosnou plochu, lze je konstrukčně vyrobit vysoce pevná a lehounká. Na druhou stranu díky své štíhlosti a absenci výškovky bývají podélně i příčně poněkud nestabilní. Ale faktem je, že určitě není třeba samokřídlo jako kategorii odsuzovat a nevěnovat se jí. Já sám je mám velice rád a hodně samokřídel jsem nakreslil i postavil. Dost na to, abych si troufl tvrdit, že lepší cvičný model si snad ani nelze představit. Jen musíme mít na paměti několik základních skutečností.

1. Asi nejsložitější bývá určení šířky (rozpětí) ku délce. Teď je asi správný čas na konstatování, že nejlepším a nejstabilnějším samokřídlem je z A4-ky složená vlaštovka. Je to praxí ověřeno a jednou, když jsem se nudil, jsem ji z papíru složil, dovážil, zalétal, oměřil a zvětšil. Tvar křídla použil přesně jako rovnou desku bez vzepětí. Přidal trup čtvercového průřezu, do něj podvozek a pro rozměr 800mm rozpětí ku 850mm délky osadil metylovým motůrkem 3,5ccm. Nebylo to nijak krásné letadlo (můžete posoudit, foto přikládám) ale nic pohodovějšího jsem nikdy nepilotoval. Tedy velice laicky řečeno, neuděláte chybu když budete při návrhu postupovat tak, že si nakreslíte obrys "vlaštovky" v příslušných rozměrech a svoje křídlo vkreslíte do půdorysu toho vlaštovkového. Pokud budete chtít s poměrem stran přece jenom z nějakého důvodu hýbat, můžete. Čím větší bude mít křídlo hloubku vůči rozpětí tím bude získávat větší rychlost a podélnou stabilitu na úkor příčné a naopak. Jednou jsem si na zimu slepil takové "bouchadlo" z desky 5mm silného extrudovaného polystyrenu kde hloubka byla cca o 10% větší než rozpětí. To s ostrým úhlem náběžné strany vytvořilo akrobata, který téměř neměl konkurenci. Bylo efektní jej při výkrutu roztočit takřka rychlostí ventilátoru... Ale pilotáž byla velice náročná na pozornost.
2. Pokud to je jen trochu možné, nekomplikujeme si vývoj samokřídla nosným profilem. Buď použijeme "rovnou desku" nebo souměrný profil. Alespoň než získáme zkušenosti . Přetlak pod křídlem a podtlak nad ním, spolu s úhlem náběhu křídla nám do konstrukce vnese takřka nemožnost konstrukce stabilního a ovladatelného modelu. Intenzívní obtékání na takové ploše křídla probíhá často ještě v takové vzdálenosti, že směrovka nemá pro stabilizaci žádný vliv. Celý model potom na proudnicích doslova "plave" podobně jako člun bez kýlu. Je naopak vhodné na konce křídel umístit pomocné stabilizátory. Ušetří nám to hodně problémů. Jeden svůj model jsem "rozmázl" po louce hned při záletu a to jenom proto, že se mi k tvaru pomocné stabilizační plošky na konce křídel nelíbily. Za určité rychlosti se ve vzduchu model rozplaval až se stal neovladatelným a při snížení rychlosti se po větru dostal pod pádovou rychlost. Dnes už pomocné stabilizátory má a létá jedna báseň. Pro řízení se používá mix kanálu výškovky s křidélky. Jak jej nejlíp nastavit a seřídit se dočtete v návodu ke své RC soupravě.

Kachna

Jen pro pořádek ještě uvedu jednu kategorii letadel. Takový letoun má vlastně přehozenu výškovku s křídlem. Tedy po směru letu je nejprve výškovka a potom až křídlo. Nedoporučuji se do konstrukce pouštět bez praxe a určitého stupně vědomostí. Pokud budete chtít, mohu se tomuto uspořádání dále věnovat, ale teď to rozhodně není na místě.